Jak jste se ke své profesi dostal? Inspiroval Vás někdo, nebo jste k tomu byl veden?

K téhle profesi jsem se dostal sám. Někdy v roce 1991 jsem narazil na časopis o tetování. Do té doby jsem maloval obrazy, kreslil obrázky, a prodával jsem je po burzách. Díky tomu časopisu jsem hned přesně vědel, co chci dělat, a tak jsem se vydal touhle cestou.

Tehdy bylo tetování poměrně novou záležitostí. Byl Váš začátek snadný, nebo bylo naopak těžké se prosadit?

Moje první vybavení jsem si pořídil tak, že jsem si z jednoho německého časopisu vystřihl reklamu studia z NewYorku, odkud jsem si ho objednal. Poté jsem si našel kontakt na Vladimíra Franze, bývalého kandidáta na post prezidenta, který založil první studio v ČR. U něj mě zaučovali dva jeho tatéři. Následně jsem musel vyřídit různá oprávnění a souhlas, přičemž ani tehdejší úřednice nevěděly jaký. Do živnostenského listu jsme napsali umělecké tetování, ale výraz úřednic byl stejný, jako byste za nimi dnes přišli, že chcete být kosmonaut. Po živnostenském listu přišla hygiena, která tehdy neměla ani stanovený provozní řád, a tak jsme ho dávali dohromady i pro celou ČR. Co se klientů týče, nejdříve chodili mí přátelé, první rebelové, kteří chtěli malé dráčky a štíry. Tehdy jsem tetoval třeba 2 nebo 3 lidi za měsíc. Pak se to rychle rozkřiklo, hodně udělala také doba, dnešní média. Nemůžu říct, že by začátky byly lehké nebo snadné.

Nejste úspěšný jen v ČR, ale také ve světě. Jak se Vám podařilo prosadit se i v zahraničí? A jaké zkušenosti jsem tam získal?

V podstatě tím, že jsem jezdil na festivaly do Polska, Německa nebo Rakouska. Na tatérské festivaly se sjížděli konkurenti z celé Evropy, a každá soutěž mě posouvala dál. I když se snažíte na max, pak koukáte jak tetují ostatní, vidíte tatéry z jiných zemí, jejich techniku, styl. Konzultujete to s nimi, předáváte si zkušenosti, a to se vlastně děje pořád. Díky soutěžím jsem se posouval dál, protože jsem hodně soutěživý.

Kromě vlastního salónu máte i tatérské kurzy. Jak takový kurz probíhá, a kdo se do něj může přihlásit?

V mém studiu jsou kurzy tetování a piercingu, má přítelkyně pak dělá kurzy permanentního make-upu a kosmetiky. Máme vždy individuální přístup, takže pokud někoho učím tetovat, je vedle mě, sleduje mou práci, je součástí provozu. To je, podle mých patnácti let zkušeností, to nejlepší, co žákovi můžu dát. Na umělé kůži se moji žáci učí jen tehdy, když jsou úplní začátečníci, ale většinou i ti brzy přejdou na živého klienta. A kdo může přijít? Nejdříve si nechávám poslat jejich výtvarné práce, ty posoudím. Podle toho, na jaké úrovni konkrétní člověk je, se rozhodneme, případně mu doporučíme ještě nějaký kurz kreslení. Ale pokud například někdo neumí kreslit portréty, ale je skvělý v ornamentech, grafice apod., pak i takové žáky bereme.

Pokud si vzpomínáte na své začátky, je podle Vás nějaký rozdíl v tomto oboru v dnešní době? Například technika, motivy nebo i přístup tatérů?

V technice i technologii je obrovský posun. Dnes jsou například bezdrátové strojky, já začínal s vlastnoručním pájením jehel ze špendlíků na hmyz. Dnes se také dělají návrhy i vizualizace přes tablet, designy jsou víc propracované a je tu i poradenství. Dříve se tetovalo stylem “+− takhle velké“. Taky se tetovalo spíše na místa, která snadno zakryjete, dnes je to přesně naopak – tetování musí být vidět. A tatéři? Dnes je konkurence nutí být stále lepší, věnují se své práci víc. Ale někteří z mé generace zaspali v 90. letech, a i pokud někoho učí, moc je neposouvají. Já se snažím sledovat trendy, být v tahu, zaručit zákazníkovi spokojenost.

Před dvěma lety jste přišel s projektem Yakoza. Jak Vás to napadlo, oč vlastně jde, a má i nějaký hlubší význam?

Vlastně jsem měl v salonu asi tři roky kozu. Stála tam, a pak přišel covid. To znamenalo zavřené studio, a tak jsem ji začal tetovat. Prvotní záměr byl jen designový prvek, tetují se peněženky, boty, já si vymyslel tohle. Asi měsíc jsem na tom dělal, zkrátka, když není do čeho píchnout, vždy se něco najde. Jméno Yakoza pak vychází z názvu Yakuza.

Jako tatér s mnohaletou praxí jste jistě zažil mnohé. Jak podle Vás vypadá ten správný tatér? A v čem dnešní tatéři dělají největší chyby?

Správný tatér dnešní doby je tak trochu i psycholog, měl by umět naslouchat lidem a vytvořit příjemnou atmosféru. Obzvláště pokud jde klient na první tetování. Pro někoho je tetování relax, při které se vypovídá ze svých problémů. Samozřejmostí by mělo být i výtvarné nadání a odbornost, to ale musí každý klient poznat sám, například z portfolia tatéra. Co se chyb týče, myslím si, že si toho občas naloží příliš. Neodhadnou svůj limit, a pak zkrátka vyhoří. Někdo po dvou, někdo po deseti letech. Já tetuji cca 8 měsíců v roce, během volna odpočívám, maluji, sportuji,.. Asi díky tomu jsem i po 30ti letech schopný pokračovat. Některým tatérům navíc stoupne sebevědomí, naroste jim ego, a to se pak odrazí na špatném přístupu k zákazníkům.

Českým tatérům jste nasadil laťku velmi vysoko. Máte nějakou radu pro ty, kteří drží strojek poprvé v ruce?

Řekl bych to asi citátem, že “ve chvíli, kdy si řekneš, že to nezvládneš, je konec. Když si ale řekneš, že to dokážeš, vše teprve začíná“. Taky se nenechejte ovlivnit. Když mám na kurzu žáka, říkám mu, aby vše dělal podle sebe. Všichni vidíme stejnou věc jinak, a tak se snažím podporovat jejich styl.

Chtěl byste něco vzkázat našim čtenářům?

Aby si čtenáři v dnešní bláznivé době, kdy se svět strašně rychle mění, zachovali zdravý selský rozum. Vše dopadne tak, jak má, a když už, posuzujte vše vlastním selským rozumem.

Zdroj: casprozeny.cz